Zpráva z cesty studentů FG3 + FGZ a pedagogů za poznáním.

Za kalného čtvrtečního rána se postupně scházíme před křimickými ateliéry. Díky skvělým organizačním schopnostem pořadatele zájezdu není do poslední chvíle jasné, zda se do objednaného minibusu vejdeme, nebo zda bude naopak žalostně prázdný. Nakonec se počet účastníků zastaví na přijatelných 14 studentech (9 grafiků a 3 fotografové ze 3. ročníku a 2 navazující grafici) a 2 dozorujících učitelích, takže vyrážíme deštěm směr Toužim – Bochov – Skoky.
Když sjedeme z hlavní silnice spojující Karlovy Vary a Prahu, začínáme pozorovat prudký pokles míry civilizovanosti v okolí: zatímco ves Údrč ještě (zejména díky pokusům o revitalizaci místních tří bytovek) místy připomíná středoevropské sídlo přelomu milénia, po ní následující Polom již dýchá atmosférou balkánské vísky minulého století, s hromadami vyřazených praček a polodivokými kočkami.
Za Polomem (Polomí?) končí poslední zbytky asfaltu, ale náš řidič se odvážně šine dál bahnitou stezkou lemovanou desítkami nově vysazených (!) stromů. Nakonec překoná i finální terénní vlnu a sklouzne s minibusem do údolíčka, přímo mezi kostel a zbytky několika stavení zaniklé vsi Skoky. Jsme na místě.
Dorazili jsem první, takže čekání na příjezd kolegyně Kláry H. a zejména na příjezd pana Schierla ze spolku Pod střechou trávíme průzkumem okolí. Prolézáme ruinami Gasthausu i přilehlých stodol, nahlížíme do studny, v níž se utopila poslední obyvatelka vsi a někteří studenti zdecimovaní chladem dokonce rozdělávají skromný ohníček ve vybydlené ratejně (který jim však vzápětí oraginizátor zájezdu, ač potěšen nečekaným projevem zálesáctví, z bezpečnostních důvodů zadupe).
Po několika desítkách minut se všichni šťastně shledáváme a pan Schierl nás seznamuje s historií kostela i celé vsi. Vypráví dlouho a zasvěceně, o vzniku poutního místa, které svého času navštěvovalo až 50 000 poutníků ročně, o prosperující vísce i o jejím nezadržitelném úpadku ve 20. století, o odsunu, kolektivizaci, stavbě Žlutické přehrady i o snaze vrátit do místa život. Stojíme na bývalé návsi, střídavě mrholí a někteří studenti mírně promodrávají.
S vidinou zahřátí se přesouváme do kostela, je tam ale ještě chladněji než venku, takže výklad v lodi chrámu, kde si mariánské zázraky podávají ruku s brutálním rabováním zlodějů, vnímají jen ti nejodolnější. Nakonec nás pan Schierl vezme i na kůr, odvážnější s ním vystoupají do potemnělého prostoru mezi dřevěnou konstrukcí klenby a krovem (dojem z tohoto místa shrnul Marek Piškule ve větě: „My tady chcípneme.“) a nejodvážnější se vyškrábou až do zvonice, kde je sice v současnosti místo zvonů reprobedna, je odsud však vidět hladina nedaleké nádrže. Loučíme se plni dojmů a houpavou jízdou se vracíme do civilizace.
Vzhledem k tomu, že jsme ve Skocích strávili více času, než jsme původně plánovali, začíná být jasné, že exkurzi zámku ve Valči budem muset urychlit. Když se k tomu připočte ještě rozvleklý oběd v nevytápěné obskurní restauraci, v níž s láskou vzpomínáme na školní obědáře, nezbývá nám bohužel nic jiného, než omezit se pouze na rychlou prohlídku zámeckého parku s kopiemi soch Matyáše Brauna a příslib, že se sem jednou vrátíme. Ve tři hodiny odpoledne nastupujeme zpáteční cestu a kolem čtvrté přistáváme bez obětí na životech na Křimickém náměstí.
I přes nenaplnění původního plánu hodnotím výjezd kladně. Skoky jsou místem takřka magickým a díky zasvěcenému výkladu pana Schierla lze očekávat, že studenti načerpali množství informací i zážitků, které budou moci promítnout do navazující klauzurní práce. Zámek Valeč je dobrým místem pro některý z dalších výjezdů, a to i proto, že se
i v něm díky místním spolkům odehrává celá řada kulturních akcí (např. výstavy plakátů FDULS ZČU, UMPRUM, výtvarné sympozium, hudební festival Povaleč aj.).

Ondřej Polony